V Česku ji nejdřív odmítli, po letech v Latinské Americe je na roztrhání

Když se malířka a ilustrátorka Petra Bartoňková alias Petruccya kdysi hlásila na uměleckou školu, odmítli ji pro nedostatek talentu. Tehdy se proto rozhodla odjet do Latinské Ameriky, kde nakonec zůstala žít více než 10 let, aby se pak do svého rodného domova zase vrátila. Tentokrát už ale plna sebevědomí i nápadů, do kterých se bez váhání pustila. Dnes mají její pestrá díla spoustu příznivců a není se co divit – všechna jsou plná optimismu a pozitivní energie.  O jejím příběhu i cestách si přečtěte v našem rozhovoru. A protože právě dnešní den patří  ženám, připravili jsme pro vás spolu s Petruccyou originální kolekci čtyř plakátů jako dárek. Užijte si ji! (stáhnout si ji můžete zde).

Dobrá rada a pozitivní stránka se staly základem vašich ilustrací pro Den žen. Jak vznikla celá kolekce?

Když tvořím, většinou nedělám jen jen jeden návrh, ale udělám si celý koncept, nějakou kolekci. A když jsem přemýšlela nad Dnem žen, zamyslela jsem se nad tím, co by udělalo radost mně. A kromě květiny nebo toho, že si na mě někdo vzpomene, by to byla dobrá rada. Dobrá rada od někoho staršího nebo z i jiné kultury, ta pro mě byla vždycky hodnotná. Často také tvořím ilustrace spolu s nějaký citátem. Tak si to tak nějak všechno sedlo dohromady.

Kolekce čtyř obrázků, které Petruccya navrhla pro Bonami.cz ke Dni žen. Zdroj. Bonami.cz
Kolekce čtyř obrázků, které Petruccya navrhla pro Bonami.cz ke Dni žen. Zdroj. Bonami.cz

Dvě ilustrace jsou česky, dvě anglicky, má to nějaký důvod?
Tím, že jsem žila jsem více než 10 let v zahraničí konkrétně v USA a Latinské Americe, jsem zvyklá mluvit i přemýšlet anglicky nebo španělsky. Tvořit jen v češtině by pro mě bylo těžké. Často tedy tvořím dvojjazyčně, je to pro mě tak nějak přirozené. Moje mamka mi ale vždy klade na srdce, abych tvořila více v češtině, protože se nechce cítit handicapovaná, když anglicky nebo španělsky nerozumí.

Sama říkáte, že život v Latinské Americe hodně ovlivnil vaši tvorbu. Co tedy bylo předtím? Malovala jste černobíle? Nebo vůbec?

Vždycky jsem malovala takhle barevně. Než jsem odjela, hlásila jsem na různé umělecké školy tady v Česku a všude mi řekli, že nemám dost talentu na technickou kresbu. A na druhou stranu, že mám moc talentu na tu fantazijní a kreativní. Takže mě nikdy nikam nevzali. A říkali mi, že bych neměla kreslit, ať to dělají jiní. To byl i jeden z popudů, proč jsem se rozhodla odjet do zahraničí. Říkala jsem si, budu cokoli, když nemůžu být umělkyně, ale ne tady. Paradoxně jsem v zahraničí dlouho nemalovala, třeba 5 let. Musela jsem se starat sama o sebe a celkově to byl velký životní skok. Dostala jsem se i do docela velkých depresí, jak jsem tam byla sama. Přestávalo mě to tam bavit a ani se mi moc nedařilo. A tak jsem vytáhla barvy a začala opět malovat, to mi hodně pomohlo.

S Petruccyou jsem si o jejích ilustracích i životním příběhu povídala ve vinohradské kavárně La Bohème Café. Foto: Martina Kočařová
S Petruccyou jsem si o jejích ilustracích i životním příběhu povídala ve vinohradské kavárně La Bohème Café. Foto: Martina Kočařová

Vaše tvorba je na české prostředí hodně odlišná. Jak ji Češi přijímají?

Ani mi nemluvte. Před mojí první výstavou jsem měla hrozný strach z toho, jak bude moje tvorba přijata. Tenkrát mi s přípravou pomáhal kamarád, který mi celou dobu mi dodával odvahu a povzbuzoval mě. Když jsem mu ale ukázala prvních deset obrazů, řekl mi – „Ty vole, to je teda hodně barevný…no ale pojďme to zkusit“. Pozvali jsme tam i spoustu lidí, kteří barvy tolik nemají rádi a preferují spíše černobílé věci. Výsledek mě ale moc překvapil, celá výstava se vyprodala do posledního obrazu. Lidi mi hodně říkali, jak je super, že konečně je tu něco, co je pozitivní. Ale je fakt, že i když mám hodně příznivců, mám i řadu odpůrců mezi těmi, kteří nesnášejí motivační věci a pozitivní lidi. Musím přiznat, že s těmito negativními pocity jsem se dlouho vyrovnávala.

Nedávno vyšla knížka Jak přežít v kostce, kterou jste celou ilustrovala, a texty napsaly děti. Jak tento projekt vznikl?

Učím výtvarku v brněnské školce, kde učí i moje kamarádka, která má kromě speciální pedagogiky vystudované i herectví. A ta přišla s geniální myšlenkou, že bude dělat vědecké konference s dětmi. Koncept byl takový, že se děti měly vyjadřovat k tématům dospělých. Mezitím její kamarádka odjela do Ameriky, kde byla docela nešťastná, a ty rady, které se pak objevily v knížce, jsou vlastně rady pro ni, aby přežila nejen tam, ale i kdekoli jinde na světě. Ke všem těm radám jsem udělala ilustrace a původně jsme knížku vydali jen v soukromé edici 400 kusů a výtěžek šel na neziskový projekt ONKA. Letos se nám podařilo knihu vydat ve větším nákladu a dostat ji na pulty knihkupectví. A to vše díky pomoci našeho nadšeného známého a nakladatelství Šulc – Švarc. Byl to pro nás splněný sen, který stále trvá.

Jak přežít v kostce. Knížka plné dětských mouder, která se vám v dospělosti budou hodit. Za její grafickou podobou stojí právě Petruccya. Foto: Martina Kočařová
Jak přežít v kostce. Knížka plná dětských mouder, která se vám v dospělosti budou hodit. Za její grafickou podobou stojí právě Petruccya. Foto: Martina Kočařová

To je hodně netradiční koncept…

V radách se často objevuje, když nevíš, tak umři. A oni ty děti fakt tak přemýšlejí. Jednou jsem takhle přišla na výtvarce do třídy a říkám dětem „Děti, dneska mi není dobře, musíte být hodní. “ A jejich odpověď? „Teto, tak běž umřít“. Děti o těchto věcech přemýšlejí jinak, neprojektují si do smrti nebo třeba lebky nic strašného. Hodně jim při hodinách klademe na srdce, že jejich fantazie je to nejdůležitější a čím déle si jí udrží tím líp. Obecně je všechno je o tom přehodit si myšlení, nebát se vyjádřit to, co chcete. A taky je to dílem o tréninku. Já to vidím i na sobě. Kdybych nemalovala měsíc, tak sice nebudu začínat znovu, ale bude to znát.

Udivuje mne váš široký záběr. A to ani nemluvím o vašem streetartovém projektu, omalované telefonní budce.

Rodiče mi vždycky říkali, že si musím seřadit věci podle priorit, a občas mi to i vyčítali, že se nevěnuji pouze jedné věci. Ale já prostě tak tvořím, nechci se zaměřovat pouze na jednu věc. Vždycky chtěla dělat streetartové věci a ta budka byla takovou vstupenkou do tohoto světa. Letos se mi možná podaří realizovat něco dalšího. Myslím si, že ve městech barvy chybí. Když to srovnám třeba s Barcelonou, takový streetart tady zatím není. Což je škoda, je mi to blízké. Můžete tím zlepšit prostředí, ve kterém žijete. A když nad tím tak přemýšlím, všechny mé obrazy jsou takto míněné, chci svou tvorbou nějak zlepšit život ostatním.

O projektu omalované telefonní budky se víc dozvíte ve videu:

Čerpáte hodně z toho, jak jste žila v Latinské Americe?

Jednou z mých největších inspirací jsou vzpomínky na strašně veselou a barevnou latinskoamerickou kulturu. Ty často smíchám s každodenní českou realitou. Baví mě toto míchání dvou tak rozdílných kultur a odlišných pohledů na svět. Kdybych tak dlouho nežila v Latinské Americe, těžko bych k tak zajímavému mixu přišla.

A proč jste se vrátila zpět do Česka?
Jsou dny, kdy i já si kladu tuto otázku. Bylo mi skoro 30, žila jsem tam 10 let, měla jsem tam něco vybudovaného, jezdila jsem do Česka na prázdniny. Ale najednou jsem měla takový vnitřní pocit, že chci zpět, nejednou mi bylo jedno, že v Česku nejsou lidi tak veselí, bezstarostní a že nemáme moře a nekonečné pláže. A toho pocitu jsem se nemohla zbavit. Najednou mě to tam prostě přestalo bavit. Nejzajímavější je pro mě dnes to, že si nedokážu představit, že bych znovu sebrala odvahu a odjela takhle někam pryč.

Takže chcete zůstat tady?

Ano, někdo má prostě povahu zůstat v zahraničí do konce života, někdo ne. Já jsem teď šťastná tady.

Po pár prohozených větách máte pocit, že si s Petruccyou, která milými úsměvy rozhodně nešetří, můžete povídat celé hodiny a nikdy vás to nepřestane bavit. Foto: Martina Kočařová
Po pár prohozených větách máte pocit, že si s Petruccyou, která milými úsměvy rozhodně nešetří, můžete povídat celé hodiny a nikdy vás to nepřestane bavit. Foto: Martina Kočařová

Plánujete nějakou výstavu?

Teď budu mít v Brně na přelomu května a června. Vždy tam mám obrazy, které jsou poprvé veřejně k vidění až tam, tak se těším na reakce.

Bude to tedy nějaká speciální kolekce?

To ani ne, spíš jsou to obrazy, které prostě tak nějak maluji a postupně se mi to skládá, až z toho vznikne nějaká kolekce.

Jak dlouho to trvá?

Někdy strašně dlouho. Jak chci mít ty barvy zářivé, tak někdy musím dá třeba šest vrstev jen jedné barvy. No a když je to plátno o velikosti 1,5 metru na 1,5 metru, tak to nějaký čas zabere, někdy půl roku, někdy rok. Často tvořím tak, že si něco navrhnu, nechám to odležet a po čase se k tomu vrátím. Kdybych měla na čistý čas přepočítat, jak dlouho trvá než namaluji obraz, tak by to byl třeba týden. Ale nedá se to takto úplně změřit.

Promítají se zářivé barvy i ve vašem domově?

Možná vás to překvapí, ale můj byt je šedobílý. Tvořím doma, v jednom z pokojů, který je zaskládaný obrazy, barvami, nábytkem, co natírám a tak. Takže jsem odklopená barvami celý den, a pak se potřebuji uklidnit. Moji kamarádi, co za mnou přijdou na návštěvu, na absenci barev v bytě vždycky poukazují. Myslím, že kdybych měla velkou haciendu, tak je to jiné, ale takhle jsem ráda že je můj byt plný klidných barev.

 

Spolu s Petruccyou vám přejeme krásný Den žen a nezapomeňte, její krásné ilustrace na vás čekají tady, na jejím blogu si zase můžete přečíst o tom, jak naši vzájemnou spolupráci vnímá ona. Doporučujeme je vytisknout ve formátu A3 a na matný papír o gramáži nejméně 200 g/m2.

Komentáře

komentářů

Navigate