Když se řekne německé bydlení, většina lidí si představí dokonale zorganizovaný interiér vybavený kvalitním nábytkem, jehož úhlednost často působí až sterilně. Takhle totiž vypadají ukázkově vybavené byty z německý katalogů a časopisů, které ale realitě odpovídají jen částečně. Němci stejně jako většina lidí z jiných zemí chtějí bydlet hlavně útulně a v obklopení toho, co se jim opravdu líbí. Trendy tak sledují jen okrajově a při zařizování domů a bytů se řídí svým vkusem a názorem rodiny. Alespoň to vyplývá z předloňské studie, kterou si nechal vypracovat přední německý výrobce nábytku Interlübke. Z průzkumu, který na svém webu zveřejnil Goethe Institut, dále vyplývá, že zatímco v minulosti lidé dávali přednost tmavým barvám a tmavším druhům dřev jako je dub nebo ořech, nyní preferují co nejsvětlejší barvy s důrazem na bílou.
Prosazování bílé může být odrazem vlivu skandinávského stylu, který se v současné době stává globální záležitostí. Byla to ale právě německá škola Bauhaus, která formulovala základní pravidla průmyslového výtvarnictví, jimiž se do velké míry řídí i současný design. Experimentální centrum architektury, designu a umění, které v roce 1919 založil architekt Walter Gropius, se zabývalo základním tvůrčím procesem bez ohledu na zažité postupy. Důležitá byla kvalita, funkčnost a důraz na pohodlné užívání. U zrodu slavné školy, která fungovala pouhých 14 let, stáli významní umělci a designéři jako byl malíř Wassily Kandinsky, designér Marcel Breuer nebo výtvarník a fotograf László Moholy-Nagy.
V roce 1930 začaly sílit politické tlaky, které vedly k odvolání ředitele Hannese Meyera kvůli sympatiím ke komunistickému hnutí. Do vedení školy byl jmenován Ludwig Mies van der Rohe, který se instituci snažil od politiky držet dál. O existenci školy zkoušel bojovat až do roku 1933, kdy byl Bauhaus uzavřen. Většina zdejších profesorů včetně Kandinskyho, Roheho, Breuera i zakladatele Bauhausu Gropiuse po uzavření školy emigrovala do zahraničí. I za svou krátkou existenci ale Bauhaus dokázala zformovat důležité myšlenky, které jsou základem dobrého designu a architektury, a mají i dnes stejný význam jako v první půlce minulého století.
Po druhé světové válce se v Západním Německu kladl důraz na oblast průmyslového designu, kdy velké firmy navazovali spolupráci s talentovanými designéry. Ti se soustředili na co nejlepší funkci a kvalitu, ale spíš než sami za sebe pracovali ve jménu značky. Nebylo časté, že věci nesly označení konkrétního designéra. Spíše než idnvidualita bylo důležité dobré jméno společnosti. A fungovalo to. Německé výrobky se staly symbolem kvality, která v očích některých kritiků byla na úkor vzhledu. Řada výrobků se ale stala ikonickýmu kousky, jejichž jednoduchá estetika bez zbytečných zkrášlovacích detailů obstála zkoušku časem a i po letech se pořád líbí a dobře používá. Na ikony německého designu se soustředila výstava „Německý design. Minulost – Současnost“, kterou loni na podzim pořádalo České centrum Praha. Vystaveny zde byly například fotoaparát Leica, větrák od AEG křeslo 04 od Michaela Thoneta a mnoho dalších legendárních kousků.
Výstava neopomenula ani kousky z druhé části země – NDR. Tzv. socialistický design měl totiž své nesporné kvality. Návrháři byli tlačení k úspornému zacházení s materiálem a důrazu na dlouhou životnost výrobku, jehož kvalita ani vzhled nepodlehnou předčasnému stárnutí. Šlo tedy o zásady, ke kterým se současný design vrací. Problém spočíval ve velmi omezené nabídce, která byla vzhledem ke strachu vzbudit v lidech pocit nějaké potřeby, všude stejná. Fotogalerii předmětů z NDR si můžete prohlédnout na webu Industrieform DDR. V sekci současné německé tvorby výstava prostřednictvím instalace Rejected / Accepted, kterou připravil německý architekt Steffen Kehrle, přiblížila aspekty mladého německého designu. Ten se stejně jako před lety soustředí na perfektní kvalitu, ale se stále větším ohledem k přírodě a s velkou zvědavostí na možnosti moderních technologií.
Legendárním a zároveň současným německým designérem je Ingo Maurer, který v roce 1966 navrhnul avantgardní svítidlo Bulb, jež má podobu obří žárovky. Dílo je součástí stálé výstavy v Muzeu moderního umění v New Yorku a patří k ikonickým kouskům světového designu. Maurer od 60. letech navrhnul desítky dalších svítidel a vytvořil mnoho světelných projektů. Designu se věnuje i jeho žena Dorothee Becker, která v roce 1969 pro švýcarskou značku Vitra navrhla praktický pořadač na stěnu Uten.Silo. S Vitrou spolupracuje také německý designér Werner Aisslinger, který je autorem kancelářského systému Level 34.
I když se to na první pohled nezdá, český a německý design mají mnoho společného. Češi jsou například stejně jako Němci velmi praktičtí a vynikají technickým talentem. A rozumět si mohou i v oblasti estetiky. Díky tomu funguje častá česko-německá spolupráce, kdy například pro českou značku s německou historií TON navrhují židle němečtí designéři, mezi které patří třeba Ronny Eysser a Alexander Grimm ze studia LOUNGE Design nebo Tom Kelley.
Z českých designérů má s německým prostředím naopak zkušenost Ondřej Václavík, který tady vystudoval školu designu, a pracoval v ateliéru Phoenix. V knížce Zlínská Umprumka (1959-2011). Od průmyslového výtvarnictví po design. Ondra popisuje český a německý přístup k designu. Češi podle něj mají lépe zvládnutou výtvarnou stránku, Němci zase lépe vynikají v oblasti teorie a celkového konceptu. „V Německu nejde jenom o to, aby byl design cool a nový. Koncepční řešení musí být jasně odůvodněné, často opřené o nějakou odbornou literaturu nebo výzkum,“ shrnuje mladý designér ve zmiňované knize.
