Milan Cais z Tata Bojs: Často sedím na více židlích najednou

S kapelou pracuje na nové desce, skládá hudbu k celovečernímu filmu,  připravuje vlastní výstavu. Milan Cais,  zpěvák a bubeník kapely Tata Bojs, rozdává úsměvy na všechny strany a jeho všestrannost je obdivuhodná. A když má chvilku, své úsilí směřuje i do zvelebování vlastního bydlení, rodinného domku z 20. let, kde žije se svou rodinou. O tom, co dělá tento nadaný umělec právě teď, jak vzpomíná na svůj první koncert i co je pro něj v hudbě největší inspirací, se rozpovídal v našem rozhovoru. Ve svém výběru na Bonami  nám navíc odhalil, jaké kousky jsou jeho srdcovkou.

CAIS Milan_12
Milan Cais z Tata Bojs, zpěvák, bubeník, výtvarník i sochař na Bonami po celý týden vybírá na kousky, které se strefily do jeho vkusu. Zdroj: archiv Milana Caise

Co dělá Milan Cais z Tata Bojs právě teď?

Mám rozděláno více věcí, takže taková klasika. Pracuju na demáčích pro novou desku Tata Bojs, na jedné skladbě pro novou desku projektu Kašpárek v rohlíku a zároveň začínám pracovat na hudbě k jednomu celovečernímu animovanému filmu pro děti. Bude to příběh podle knihy Jiřího Stacha a Lenky Uhlířové Velká cesta Malého pána. Loutky povedou Buchty a loutky, scénář napsal Lumír Tuček a o výtvarnou stránku se stará František Skála ml.

S Tata Bojs jste v loňském roce oslavili 25 let existence. Kapelu jste založili ještě na základní škole a dočetla jsem se, že vaše první bicí byly kyblíky a barely. Jaké to je trávit takovou dobu se stejnými lidmi? Spousta kapel se po delším čase rozpadne, ale vy jste takové stálice. Jaký je váš recept na úspěšné fungování?
V současné sestavě fungujeme už více než 10 let, takže těch předchozích 15 jsme se „museli snášet“ jenom já s Mardošou (baskytarista Tata Bojs, pozn. autorky). Šlo to celkem dobře, my už se kamarádíme od 4 let. S Mardošou se moc nejde hádat, umí dobře odrážet negativní energii. Myslím, že jádro vězí v tom, že nás všechny spojuje něco, co nás pořád i po těch letech hodně baví. Pořád se těšíme na koncerty…divný, co? (smích)

hity a city
Milan Cais a Mardoša na přebalu desky Hity a city vydané u příležitosti 25letého výročí kapely. Zdroj: FB Tata Bojs

Pamatujete si na váš úplně první koncert?
Pamatujeme už jenom proto, že o něm pořád v rozhovorech někomu vyprávíme. Člověk si tím ten příběh tak ukotví v paměti. Když dovolíte nebudu to už nudně opakovat a řeknu jen tolik, že proběhl 29.6. 1988 v tělocvičně naší základní školy na Hanspaulce, zorganizovali jsme si ho sami a hrály na něm ještě kapely OTK (kteří též fungují dodnes), Železný vrata a Stanley. Styděl jsem se tolik, že bez dědovýho klobouku, který mi zakrýval půlku obličeje bych to tenkrát asi nedal.

Dokázali jste vyprodat i velkou sportovní halu, kde nastal ten zlom, kdy se z kapely kamarádů stali profesionální hudebníci?
Uvedu to na pravou míru. Po vydání Nanoalba v roce 2004 jsme se trochu zbláznili a zkusili jsme udělat jeden koncert v Praze ve velké sportovní hale na Výstavišti. Točili jsme tam tenkrát dlouho chystané DVD, tak jsme to chtěli mít „velký“. Vyšlo to, ale od té doby už hrajeme spíše menší koncerty, převážně kluby. Čas od času si uděláme radost nějakým výpravným koncertem ve větším prostoru, ale jen v Praze kde máme největší fanouškovskou základnu. A s tou profesionalitou to taky není až taková sláva (smích). Každý z nás má ještě jiné aktivity, které naše rodiny finančně drží. Výhody to má v určité svobodě, nemusíte hrát všude a furt…

V loňském roce jste natočili u nás vůbec první 3D videoklip k písničce Homo Demo. Bylo to hodně náročné ve srovnání s klasickými klipy? Kde se vůbec vzala ta myšlenka?
Myšlenka je už docela stará. Spíš jsme čekali, až se podaří sehnat někoho, kdo by to produkčně a finančně zaštítil. Tata Bojs se snažili vždycky zkoušet některé věci poprvé. Má to své výhody i nevýhody. Baví nás to, i když někdy se ocitnete ve slepé ulici. Natáčení 3D klipu k písni Homo demo bylo zajímavé tím, že jsme měli k dispozici kameru, na kterou točil Ridley Scott Prométhea. Přilítlo to z Londýna i s technikem. A my s tím balancovali na hraně střechy nové budovy Národního muzea. Teď už můžeme jen bilancovat, jestli to stálo za to (smích).

Z natáčení klipu Homo Demo. Zdroj: FB Tata Bojs
Z natáčení klipu Homo Demo. Zdroj: FB Tata Bojs

V zmiňované písni Homo Demo se dotýkáte tématu biblického příběhu Noemovy archy i osudu lidstva, cizí vám nejsou ekologická témata, píšete písně o dětech. Co je pro vás v hudbě největší inspirací?
V hudbě to můžou být zdánlivě banální věci jako třeba zvuk dřevěného zábradlí v chodbě hotelového schodiště. Nahrál jsem si to do telefonu a teď jsem na tom postavil podklad pro novou písničku. V textech to moc neumím vysvětlit. Nemám potřebu napsat každý týden nějaký text, klidně bych bez psaní textů uměl krásně žít, ale když přijde období práce a soustředění na nové album, nějak ke mě témata začnou sama přicházet. Je to nastavením mysli, prostě si jen otevřete hlavu.

Milan Cais za bicími. Zdroj: archiv Milana Caise
Milan Cais za bicími. Zdroj: archiv Milana Caise

Jste velmi aktivní i na výtvarném poli, v minulosti jste měl celou řadu výstav a naposledy jsme mohli vidět vaši instalaci v Praze na loňském festivalu Signál s názvem Karlův hlídač. Jak to vlastně všechno stíháte? Dá se umění a hudba pohodlně časově skloubit?
Nedá!!! (smích) Od malička mám vrozenou potřebu sedět na více židlích najednou. V poslední době se kontinuálně věnuju spíše hudbě a výtvarné věci dělám vždycky až na základě nějakého impulsu zvenčí. Pozvání k účasti na festivalu Signál bylo jedním z nich.

Vraťme se ještě k instalaci Karlův hlídač – proč tento název? Nelze si také nevšimnout podobnosti s předchozí instalací Noční hlídač, kterou jste měl v roce 2000 v Goethe institutu.. Proč zrovna motiv očí?
Podobnost je taková, že je to v podstatě stejná instalace…. ha ha ha …, respektive stejná idea. Já jsem se s tím ani nijak netajil, bral jsem to jako verzi 2 Nočního hlídače. Jen tentokrát nehleděl z Goethe institutu, ale z obou věží Karlova mostu, odtud název Karlův hlídač. Nejzajímavější mi na téhle instalaci přišel prvek určité mystiky, kterou to po setmění dostávalo v kontextu gotické architektury. Včera jsem byl u zubařky a tam se v čekárně válely různé časopisy. A mezi nimi najednou koukám na titulce můj Karlův hlídač. Žádný text k tomu, jen ta fotka. Byl to časopis o cestování, který láká turisty do Prahy. To je myslím hezký důkaz toho, jak bizarně to může působit. Gotická Praha s kavkovským okem – cizinci přijeďte! (smích)

Jste rodilý Pražák, vyrůstal jste na Hanspaulce, žijete tam dodnes? Jak bydlíte?
Jsem takzvaný Pražák šestkař. Nějak si nedokážu sám sebe představit v jiné městské části. Posouvám se po metrech směrem z města. Vyrostl jsem na Hanspaulce, pak jsem se od rodičů odstěhoval na Červený vrch a teď žijeme s rodinou v domku z dvacátých let na Veleslavíně. Je to tu parádní. Veleslavín je svým urbanismem vesnice, před válkou ještě ku Praze nepatřila. Přilnul jsem tady k tomu. Taky mě hrozně baví dotvářet interiér našeho domku. První, co jsem udělal, byl velký jídelní stůl se starou patinou, který jsem pojal jako sochu, má každou nohu jinou, jediný exemplář na světě! Snažím se držet ducha domu, kterého z těch metrových zdí cítím.

cb portret MC -Dobrovodsky
„Hrozně mě baví dotvářet interiér našeho domku. První, co jsem udělal, byl velký jídelní stůl se starou patinou, který jsem pojal jako sochu, má každou nohu jinou, jediný exemplář na světě! “ Zdroj: archiv Milana Caise
Milanův velký jídelní stůl se starou patinou, který pojal jako sochu - má každou nohu jinou. Zdroj: archiv Milana Caise
Milanův velký jídelní stůl se starou patinou, který pojal jako sochu – má každou nohu jinou. Zdroj: archiv Milana Caise

Přichází sezóna letních festivalů, chystáte s kapelou nějakou koncertní šňůru?
Letos žádná velká šňůra nebude, ale pár koncertních korálků přeci jen navlíkneme. Hlavně se chceme přes léto soustředit na nový album.

A jaké jsou vaše osobní plány, připravujete něco, na co se můžeme těšit? Blíží se také další ročník festivalu Signál, plánujete účast?
Jak jsem mluvil o tom, že vždycky musí přijít nějaký impuls, tak před nedávnem mi byla nabídnuta výstava v galerii UFFO v Trutnově. Bude to sice až na sklonku roku 2015 a 16, ale už teď toho mám plnou hlavu. Celkem dlouho už jsem neměl samostatnou výstavu. A na festivalu Signál mají takový koncept, že nezvou dva roky po sobě stejného umělce, což je myslím dobrý nápad.

Komentáře

komentářů

Leave A Reply

Navigate